hodinu po půlnoci

Ve městě plném lidí
jeden osamělí človíček
má tisíc očí, všechno vidí,
jen na nebi je proň temno a hrozně málo hvězdiček


Ač plno lidí všude kolem,
on bledý sedí stále sám
a cítí se být pátým kolem,
když na milost ostatních je teď odkázán


Dříve obklopen byl přátel davem,
pocit měl jako ryba ve vodě
Teď samotou je tráven
Před městem dal by přednost přírodě


Ve městě měnším než je malé
kde kdysi dávno bydlet směl
své Polárce dal valé
až už nikdo nikdy neviděl


Snad až přejdou roky nekonečné
tak někdo si i vzpomene
Na přátele nerozlučné
jejichž srdce nejsou z kamene