Oslava porážek

Dlouho jsem si v hlavě přebíral co že to vlasně chci sesmolit. Zdálo se to jako v celku jasná věc, páč se událo tolik věcí, že by to neměl být sebemenčí problém. No a nakonec mi dělá problém napsat jen pár řádků.
Včera jsem byl s Jendou, Natálkou a Verčou na docela dobrym výletě. I lanovkou jsme se projeli.... až na Petřín. A hezky tam bylo jéjej... No procházky jsou krásná věc. To nejkrásnější na procházkách je ovšem to, že musíte doplňovat tekutiny. No a když se jedná o tekutiny tak jednoznačně pivo. Štěstí že je v okolí jedna super hospůdka stará snad 600 let. Chvíly jsme sice museli čekat na stůl páč tam mají pořád narváno k prasknutí, ale stálo to za to. Čekání nám navíc zpříjemnil zlatavý mok. Když jsme se tedy dočkali pár volných míst zjistili jsme že nám společnost u stolu budou dělat dva týpci z Portugalska...
Chvíly to trvalo než se prolomily ledy. Pomohl paradoxně fotbal a EURO ve kterém jsme byli sice soupeři, ale čekal nás stejný osud. Pak následoval maraton příběhů ze života z obou zemí a hlášek všeho druhu v aj. Konverzace nevázne nikdy, když je na co pít. Časem se mi povedlo přeložit i pár vtípků a tak nálada, nejen díky tomu byla velmi dobrá. Možná trochu odpovídala i počtu vypitých pivek... A přesto, že naše řečnické dovenosti úměrně klesali tak jak stoupala hladina alkoholu v našich hlavách domluvit se nebyl sebemenší problém. Jenda s Natálkou se dokonce domluvili s týpkama, že je vezmou do K. Varů aby viděli i něco jinýho než Prahu. Byli tu poprvé a jen na pár dní, ale každopádně byli v pohodě, proto si ten výlet určitě zaslouží. Vzhledem k tomu, že jsem ráno musel vstávat, tak jsme opustili přátele v dobré náladě kolem půlnoci. Portugalci stejně měli namířeno do ROXI a J+N taky mluvili o posteli, spánku a tak.
Ráno se nechtělo nikomu vztávat, ikdyž nás v pět zbudila silná průtrž mračen, která se už dva dny po sobě objevila ve stejný čas. Když jsme po půl odcházeli z bytu tak už bylo po všem. Cesta byla taková no ospalá. To probuzení přišlo až u autobusu. Musel jsem až tam abych Verče pomohl s taškou, ale jinak nevim jestli bych to podnikal. Bylo to fakt zlý a musel jsem po chvíly utýct abych to vůbec rozdejchal. Pusa na rozloučenou a frrrrnkk. Pádim na metro snažim se potlačit slzy co se mi derou do očí. Více či méně se mi to daří. Nastupuju směr práce. Dorazim chvilku po čtvrt, kolega není moc nadšenej, ale co mu zbejvá. Ví proč jdu pozdě a tak po pozdravu následuje otázka: jestli jsem jí vyprovodil. To nějak neustávám a tak jdu promnout oči do zázemí. Kolega odchází a já mu huhlám na pozdrav zpoza dveří. Za chvíly přichází můj paťák. Není mu hned zcela jasný co se stalo, ale zachvíly už ví... Je to chábr a má pro tyhle věci zvláštní pochopení. Ještě, že tak. Dáme brk a nějak to tu přežijem. Tak jako to děláme den co den