pěkné chvíle v 7+1 vo hovně dní

Je tomu už přes nekonečný týden... co jsem zase sám. Je to trochu jako, když se člověk probírá z opice. Nic moc příjemnýho. Ten tejden jsem nedělal skoro vůbec nic. (chodil jsem sice do práce, ale tam se toho moc nedělá :-) Hlavně jsem se snažil zapomenout a začít od začátku...
Nepovedlo se to tak jak jsem si to maloval. Stále vždy, když to nejméně čekám se mi začnou drát do hlavy, nejdřív vzpomínky a pak se k nim přidají i černé myšlenky - potvory jedny. A čím víc se snažím jim v tom zabránit tím víc a víc jich přichází... Chvíly jsem si myslel, že stačí si dát sem tam špak a bude. Zatmění mysli, nebo nějaký takový nesmysli. Nó, ale ono sice je, ale není to jaksi to pravé ořechové. Ta bolest není sice už tak intese vnímána a intervali mezi záchvaty se také prodlužují, ale pořád je to ještě pěknej hnůj.... a spacky musím zas na chvíly odložit - páč se cejtim jaksi přehulenej.
Takže hledám nějaké to náhradní rešení... je to asi další ze zákonů schválnosti, že když jsem měl babu, tak ty ostatní by mě snad rotrhali. A teď jak na potvoru, kdy bych se snad i nechal roztrhat dobrovolně ani ťuk. Tak trochu nechápu, asi ten kdo psal tenhle scénář měl tak jako já zvláštní smysl pro černej humor, škodolibost, atd....(no co vyřeru si koncentrát toho co dávám jíst ostatním, abych věděl zač je toho škodolibé srandy).
Jsem z rodu psů a proto je mi společnost směčky živou vodou, která mě pohání dál. Bez ostatních jsem jen stínem svého skutečného já a chřadnu steskem. Čumící do mobilu jak zvíře upírá oči k noční obloze s nadějí, že uvidím náznak lepších zítřků. A stejně jako vlk vijící na měsíc se snažím textovou zprávou zaujmout zpřátelené duše a přizvat blíže svému utrpení... snad abych zapoměl v jejich náručí na to, na co zapomenout nikdy nejde. Jen časem mohou vyblednout bolestivé vzpomínky, které nyní jak hřeby drásají mou mysl... Mysl, kterou kálil jsem zeleným závojem tak aby její citlivost vnímání reality byla snížena na možné minimum. Mysl, která tomu již začína vzdorovat a touží po něžném doteku myšlenek příjemných. Takových jenž člověka napadají ve chvílých pro které stojí za to žít